Je sbaleno. Letenky, pozvání, pasy, mapy, průvodce, rezervace hotelů…Večer jsem zjistila, že nemám co na sebe a že si tudíž ve Vietnamu budu muset pořídit něco hezkýho. Kamil si dnes v rámci příprav na cestu chtěl pořídit apartní kšiltovku Nike v A3 Sport, ale na lístečku zespoda měli napsáno Made in Vietnam, tak jsme ji zas pověsili zpátky na háček. Nač nosit dříví do lesa, že…

Ze serveru Letuška.cz nám přišlo potvrzení rezervace letenky, na které byl kód 7HCFWC. Když jsem ho ale dneska chtěl zadat do formuláře na elektronický check-in, tak mi to napsalo, že „Váš PNR je neplatný“, že tam mohou být pouze písmena!!! Tak jsem začal zmatkovat a hledat, jestli není něco v nepořádku. Nakonec jsem na jejich stránkách našel odkaz na „kontrolu rezervace„, kde také chtějí zadat PNR, ale tam už zkousnul i číslice a naštěstí nám zobrazil naši rezervaci i s tím PNR, které očekávali – KJYXQV… to jsou nervy 🙂

BTW: poletíme tímto a potom tímto letem.

Pokud byste naaaahodou neodolatelně potřebovali vědět, kde se zrovna pohybujeme, tak na stránce http://kamil.svobodovi.net jsem udělal takovou jednoduchou mapičku, na které budeme aktualizovat naši polohu… 😉

Dnes ráno v 8.30 vietnamského času jsme šťastně přistáli na letiště Noi Bei v Hanoji. Při vyřizování víz nám hodně pomohlo, že jsme formuláře měli vytištěné a vyplněné už z domu, takže za hodinku jsme už vyhlíželi na pásu batohy.No…ono by to frčelo u těch víz asi líp, kdyby u přepážky pracovali všichni, ale zřejmě vyfasovali nedávno na pracoviště nový nábytek, takže bylo nutné pojezdit novými křesly po novém koberci a pořádně to ozkoušet, tudíž se nám z deseti přítomných zaměstnanců mohli věnovat jen 3…

Před letištěm nás rovnou odchytl odchytávač a než jsme se rozhlídli, už jsme seděli v mikrobusu a uháněli do centra. Pán nás dovezl přímo před hotel, takže super. Byli jsme tak unavení, že jsme v pokoji položili bágly na podlahu a naprosto hotoví to na zbytek odpoledne zalomili. Z klimatizovaného pokojíčku (faaakt malinkej) nás v podvečer vyhnal až hlad. Asi jsme museli být všem Vietnamcům úplně jasní, protože netrvalo ani 20 minut a už nám dva přičinlivci zuli boty a jali se je opravovat a lepit a zašívat – no zkrátím to – řekli si o 400,-za každýho!!!Kamil se to snažil uhádat,ale vlezli do peněženky a nedali pokoj . nakonec jsme jim museli utéct a jsme o 400,- lehčí a poučení pro příště. Samotné Hanousek Staré Město je parádní, všude hluk, troubení, pouliční prodejci snad se vším, co si dokážete vymyslet. Večeře byla taky zážitek. BanhCuon (rýžové rolky plněné houbami,bylinky a rybí omáčka)nám připravili před takovou začernalou špeluňkou, kam jsme se báli i jen nahlídnout, ale jídlo bylo vynikající. No a nezbytné 2 skleničky Bia Hoi na dobrou noc 🙂 Pivo tu natáčejí přímo kohoutkem ze sudů, není sice tak studené jako u nás, ale i tak v tom horku příjemně osvěží…

Ráno nás musel probrat budík, abychom vůbec dorazili dolů na 9.30 na snídani, ten časový posun a okno s výhledem na klimatizace sousedního domu, jsou znát :-). Zítra ráno se loučíme (prozatím) s Hanojí, a tak byl dnešek úprkem po zdejších památkách. Dopoledne nádherný Chrám literatury založený v roce 1070, věnovaný Konfuciovi a odpoledne taky „nádherný“ chrám – Ho Či Minovo mauzoleum, letní bejvák a muzeum. Tohle všechno už jen zvenku. Shodli jsme se, že Ho Či Mina spatřit netoužíme a raději si projdeme nádhernou botanickou zahradu, která tohle všechno obklopuje. Měli jsme štěstí na výměnu stráží, chudáci kluci, v tom horku musejí být úplně uvaření. Ale slušivý bílý uniformy mají, to zas jo. Ke koupi tam byla spousta romantických obrázků Strýčka Ho – s dětmi, s pracujícím lidem, a tak. I na triku jsem ho zahlídla… Zítra ráno v 8.00 máme domluvený odvoz do zátoky Ha Long a měli by nás vysadit na ostrově Cat Ba, kde máme zarezervovaný hotel. Počasí sice nehlásej moc pěkný, ale kdo má to štěstí, projet se na kajaku mezi ostůvkama v bouřce…? K fotce z dnešní procházky asi není co dodávat. Za námi si všimněte dvou borců v bílém a květinové výzdoby. Druhá fotka je z dnešního oběda, opět vynikající nějaká Pho s knedlíčkama a čerstvým chřástím, foceno chvilečku před tím, než si to Kamil vylil na zem :-). Poslední photo je z Chrámu literatury.

Včera večer jsme si na hotelu domluvili přesun na ostrov Cat Ba spojený s projížďkou po zátoce Ha Long. Drobet jsme to asi přeplatili, ale co už… Ráno nás před hotelem posadili do rozhrkaného minibusu, narvali tam dalších 12 lidí a jelo se. Cestou dvě povinné zastávky ve výrobně zaručeně pravých perel a v jakémsi obchodě, kde bylo možné zakoupit od vyšívaných obrázků, přes oblečení, až po obrovské mramorové sochy Buddhy. V přístavu už na nás čekal naháněč na loď, který potřeboval ještě nahnat pár lidí. A tak jsme čekali…a čekali…a všichni už odjeli a hala byla skoro prázdná…Nebyla tam klimatizace, tak Kamil koupil aspoň nanuky, abychom se osvěžili. Domníval se, že ten žlutý obal bude asi nějaká citrusová příchuť a červený asi jahoda. Chyba lávky! Já se zakousla do nanuka s durianem a Kamil měl příchuť hnědé rýže s červenýma fazolema! 🙂 A pak jsme vyrazili. „Naháněč“ se ukázal být velmi příjemným majitelem oné lodi, na které jsme se plavili. Vyprávěl nám, že pracoval v Hanoji jako dopravní inženýr, ale vykašlal se na to, koupil loď a vozí turisty po zátoce. Na lodi jsme měli celkem fajn oběd, dobře vychlazené pivo a zážitků hromadu. Třeba z opravdu autentické neupravované jeskyně, která byla báječně barevně nasvícená a tryskal tam ze zaručeně pravého stalaktitu vodotrysk do zaručeně pravého jezírka. Ale jinak je celá zátoka Ha Long nádherná, nepršelo, teplo bylo tak akorát a bylo na co koukat. Voda tady v moři je zelená a ty skály fakt zvláštní…Loď přistála na severní straně ostrova Cat Ba a ty, co měli zaplacenou noc na lodi, čekala nejspíš párty až do rána. Soudě podle už rozjařených Angličanů z vedlejší lodi. Nás majitel přeložil do pramice, dojel s námi na břeh a šoupnul do busu, který jel do centra Cat Ba na jihu ostrova. Hotel už jsme našli celkem bez problémů, dali si večeři v nějaké jídelně a cestou na hotel se ještě stavili pro víno Dalat (neurazí, ale ani nenachne) a nějaký moc dobrý slaný oplatky, slepený karamelem s burákama.

Máme ve Vietnamu trochu problém s výměnou dolarů za dongy. V Hanoji jsme to zkoušeli v bance, tam nám řekli, že ze zákona nám je vyměnit nemůžou, směnárna, krom té na letišti (mimochodem, tam měli nejlepší kurs) tu nikde žádná není. Nakonec nám v Hanoji vyměnila ochotná slečna recepční a tady na Cat Ba velmi milý majitel hotelu Ali Babas´Hotel. Vietmaci jsou vůbec milí lidé. Ochotní, usměvaví, děti na nás pokřikují „Hallo, hallo!“, zatím jsme tu potkávali samé příjemné lidi. Třeba dnes v poledne – zaskočili jsme na rychlooběd do Family Bakery. Paní nám rozpekla něco jako croissant s rozinkama, k tomu vychlazenou colu a jak si tak pochutnáváme, najednou se přihasila s dvěma točenýma zmrzlinama! To prostě NEŠLO odmítnout (minutku před tím jsme si řekli,že ta zmrzka vypadá sice lákavě, ale nehodláme to riskovat…). Byla výborná!

Jinak dnešek byl takový odpočinkový, dopoledne jsme dali příjemný výlet na Cannon Fort, podle Lonely Planet se tu mají nacházet nejhezčí panorámata z celého Vietnamu. Výhledy byly fakt neskutečný – nádherně smaragdové moře, plovoucí vesnice se sádkama v zátoce, rybářské lodě, prostě krása. Cannon fort byl vybudován Japonci v roce 1942, ale bojovalo se tu až do roku 1975 ve válce s USA. Výlet stál za to, moc zajímavé místo. Odpoledne jsme si zaplatili cestu z Cat Ba do Hue se společností Hoang Long Bus na čtvrtek odpoledne a šli na pivo do odlehlejší části Cat Ba. Za mostem nám pán načepoval úžasně vychlazené bia hoi za 20 000D. Večer jsme kousek od hotelu objevili stánek, kde paní s dvěma malinkýma dětma prodávala bagety Banh Mi. Koupili jsme dvě, s omeletou, masem, zeleninou a pálivou omáčkou a necháme si je na zítra na motovýlet po ostrově, ale vonělo to tak parádně, že si nejsem úplně jistá, jestli do rána vydržej…Každopádně doufám, že tam paní bude i zítra, vonělo to neskutečně dobře…..;-)

o

Nevím, jak to ti Vietnamci dělají, že jsou pořád tak upravení a nažehlení…My jsme rozcuchaní, upocení, v pomačkaným oblečení, oni tady poletujou na těch motorkách v nažehlených košilích a kalhotách, na kterých jsou puky, jako když střelí a upoceně nevypadají ani trošku…Je fakt sranda, co všechno se na ty skútříky vejde – rodina s dvěma dětmi, 2 koše se slepicema, satelit, synek, který drží lavor s rybou, a protože by se tam s tím lavorem nevešel, tak na té motorce sedí zády…Vydrželi bychom ten šrumec pozorovat dlouho. Chtěli jsme dnes trochu prozkoumat ostrov, a tak jsme sobě zapůjčili také skútřík. Stál 80 000D (což je cca 80 Kč). Vyfásli jsme k tomu dvě apartní přilbičky a zapojili se do provozu. Zvláštní je, že ačkoli tady nikdo nedodržuje pravidla silničního provozu, všichni jezdí tak opatrně, aby se stačili vyhnout, případně zastavit. Z naší motorky jsme vytáhli na rovinkách za městem až 40km/hod.!, ve městě tak 30km/hod a míň. Bohužel nebylo možno zjistit to přesněji, protože ukazatel ukazoval pořád jen 0 a podobně to bylo i s ukazatelem stavu benzínu. Blikače neblikaly a jak jsme to tak omrkli, tak při odbočování kamkoli se stejně jen troubí. Kamil se zprvu troubit styděl, ale odpoledne už mu to docela šlo :-). Dnešním hlavním cílem byla návštěva Národního parku Cat Ba. Roste tady víc než 1000 druhů rostlin (na cedulkách měli  názvy i v angličtině a latině) a žije tu spousta druhů živočichů, např. makakové, vzácné druhy gekonů, cibetky a taky jeden z nejohroženějších druhů hulmanů. Procházka to byla moc fajn, ale taky dost náročná, to horko a vlhko je pro našince dost úmorné. Jen pro představu – je to , jako kdybyste přišli v ZOO do tropického pavilonu s žebříkem, opřeli si ho tam a celý dopledne lezli nahoru a dolů  Projeli jsme si skoro celý ostrov a odpoledne se pomalu vraceli do Cat Ba City, a že dáme kafe. Přinesli ho opravdu klasicky s překapávačem a se skleničkou ledu. Ale nebylo to kafíčko s jednou vrchovatou lžičkou kávy, ty vrchovatý lžičky tam byly nejmíň 3, takže to bylo fakt pořádný kafe, sladký a silný.

Pan majitel z lodi cestou na Cat Ba nám doporučil ke koupání pláž Cat Co.2, a tak jsme se tam při jedné z večerních couraček po městě zaskočili podívat. To, co jsme ovšem shlédli, nám vyrazilo dech. Ani ne tak krása pláže, ale to množství lidí bylo ohromující. Všichni stáli na místě  ve vodě a radostně do ní plácali. No co už, máme prostě den volna na koupání, tak tam radostně půjdem plácat taky. A tak jsme včera před polednem vyrazili (my to prostě NIKDY dřív nestihnem). A zase jsme koukali! Ta pláž byla totiž úplně prázdná!!!Nikde ani živáčka, čisťounká voda, na pláži jen my. Voda v moři je tu teda hooodně teplá, a tak se v ní dá vydržet hoooodně dlouho 🙂 Kolem 14. hod. se přicouralo pár Vietnamců, a tak byla docela legrace – oni pozorovali po očku nás a my je. Vietnamci asi nejsou moc přeborníci v plavání, to vysvětluje, proč všichni v té vodě stojí a jen se točí dokolečka. Koupat se chodí většinou oblečení do triček a kraťasů,  pokud už mají plavky, tak ze sebe fofrem svlíknou oblečení, vlítnou do vody a pak zas fofrem oblíknout přes mokrý plavky motorkářský overal a hurá zas někam pryč. Motooveraly tady nosí dámy. Mají různé veselé barvy, k tomu často ladí i rouška přes obličej, ale co nim nejvíc závidím, jsou přilby. Jsou v nepřeberném množství barev a vzorů, někdy dokonce ladí s barvou motorky a často mají vzadu speciální vykrojení na culík. Paráda!

No nic, zpět na pláž. Těch lidí se začalo courat už nějak víc, tudíž přibylo i víc zvědavých pohledů a víc „hallo!“, a tak jsme to sbalili a šli na cá phe sua (káva s mlékem) a jahodové smoothie se šlehačkou, které je neskutečně dobré a přepočtu vyjde asi na 30 kaček.

Dneska dopoledne jsme si s Kamilem hezky rozdělili práci – já sedím a píšu deník a on pobíhá a balí věci 🙂 Dnes v 15 hod. totiž odjíždíme busem do Haiphongu a odtamtud nám jede v 19 hod. autobus do 830km vzdáleného Hue. Tam budem snad někdy zítra ráno nebo během dopoledne.

Cesta do Hue byla pro mě utrpením. Do Haiphongu to ještě šlo, přesně na čas jsme vyrazili od kanceláře autobusové společnosti Hoang Long autobusem do přístavu na severu ostrova, pak křídlovou lodí na jižní okraj Haiphongu a pak to začlo. Čekalo se na bus, který nás vezme na autobusák do Haiphongu na sluníčku snad hodinu, pak s námi další hodinu kodrcal přes město. Na autobusáku nás teda usadili do klimatizované místnosti na tu chvíli a pak přiběhl řidič, že jako jedem do Hue. Celou tu cestu s námi cestovala nějaká španělská rodina s dvěma malýma dětma, 5 a 2 roky. Říkali, že takhle s batohama a kočárkem cestujou už 2 měsíce a jedou z Číny. Mají náš obdiv…Tak jsme se všichni přihnali k autobusu a chtěli nastoupit. Ale řidič že ne a že boty dolů! Vlezem tam a on to byl spací autobus! Napočítali jsme 36 postelí, jak z Harryho Pottera 🙂 Akorátže tam ten bus frčel podstatně rychleji, naše průměrná rychlost nepřekračovala 40 km/hod. Místa tam bylo tak možná pro tu pětiletou Španělku, 45 x 170 cm lehátko, ve dvou patrech nad sebou…Utrpení.. Ráno nám zastavil u nějaké hospody a začal cosi vykřikovat. Všichni Vietnamci vyskákali ven a my nic, že se nám jako nechce. On teda přidal na hlase, to už pochopil každý… A všichni vyčůrat a všichni zasednout ke stolu a sníst misku Pho. A všichni nasedaaaaat! V 10 jsme konečně dorazili do Hue. a hned si nás odchytl nějakej odvozce, že nás odveze za 100. Jenže my jsme protřelí cestovatelé! Na nás si jen tak někdo nepřijde! 😉 Řekli jsme „NE! V žádným případě, jedině za 80!“ A on zvesela, že jo. No, určitě jsme to přeplatili, ale máme dobrej pocit, že umíme smlouvat 🙂

Bydlíme v hotelu Four Seasons, heč! A na pokoji máme ještěrku, heč! A odpoledne přišla průtrž mračen a nateklo nám to balkónem do pokoje…Ale jinak hotel je pěknej, i když má možná tak nejvýš dvě hvězdičky. Je tu moc milý personál, než nám slečna zapsala pasy, donesli nám voňavé ručníky na osvěžení a misku ovoce a chvilku na to i snídani, i když bylo skoro 11. hod. a všichni jsou tu moc usměvaví a ochotní. Dokonce se snaží zapamatovat naše křestní jména.

(Kamil)

No já musím říct, že ta cesta byla pro mě hlavně zážitek. Asi ne tak děsný jako pro Jíťu 🙂 Do té postýlky jsem se nemohl vůbec vejít – připadal jsem si, jako bych spal v té lodičce na pouťových houpačkách…Taky to bylo z plechu a lehce potažené koženkou… celé ulepené od předcozích cestovatelů, všude se to natřásalo (v noci jsem málem 2x spadl z postele, jak to nadhazovalo) a vrzalo, ale jinak bomba 🙂 Jak praví klasik: „to jinde na světě nezažiješ“ (teda aspoň ne u nás). Nacpal jsem si do uší špunty (protože tady se troubí i v noci zhruba 3x za minutu), přes oči klapky, před usnutím jsem si našel asi 3-4 různě pokroucené pozice, které jsem v noci pravidelně střídal a docela jsem se i vyspal…. 😀

Odpoledne jsme si ještě udělali procházku po nejbližším okolí. Omylem jsme vlezli na stálou výstavu významného vietnamského výtvarníka Le Ba Dang(a) o kterém jsme sice neměli do teď tušení, ale nakonec se nám i některé jeho výplody líbily …:) No a prošli jsme si i místní trh, což je opět zážitek! Nááádhrná zelenina a ovoce, které vůbec neznám, děsivá řeznictví s porcovaným masem pochybného původu, ryby, krabi, chobotnice, hromady různých cetek do domácnosti a temná zákoutí, kam se odváží jen místní. Večer zakončujeme místním vínem Dang Dalat (strong edition) na pokoji.

Jmenuje se Kerry a bydlí u nás za obrazem 🙂

Jeden by řekl, že když mu ráno v 7 ve vedlejším domě začnou sbíjet sbíječkou a stavět lešení, že ho to vzbudí, ale ani to s námi nehnulo, my se prostě dřív než v 9 nevzbudíme…A to jsme chtěli vyrazit brzy ráno, abychom měli na Císařskou citadelu celý den…Zdejší Citadela je budovaná od roku 1802, kdy tu císař Gia Long založil dynastii Nguyen a hlavní město bylo přesunuto sem. Vcelku má ale Hue a její obyvatelé dost pohnutou minulost. Poslední císař Bao Dai byl nucen abdikovat v roce 1945 a odešel do exilu v Paříži, kde v roce 1997 zemřel. Jeho potomci žijí dodnes ve Francii. Samotná citadela je ale nádherná, i když zbyla jen asi 1/3 z celého komplexu. Díky UNESCO je možné znovu začít rekonstruovat a věřte, že to stojí za to! Ani se nám večer odtamtud nechtělo, ty zlaté střechy budov zářily zase v úplně jiném světle….Ale zpět na zem – za celý den jsme toho moc nesnědli a Hue je vyhlášenou kulinářskou destinací! Pořád jsem Kamila otravovala s tím, že chci ochutnat tohle a taky tamto a pořád se nám nedařilo najít tu správnou restauraci, kde by měli všechno, po čem mé srdce touží. Až teď večer jsme vyšli bočním východem z citadely na ulici Dinh Tien Hoang a tam to bylo! Banh beo, Bun bo Hue, Banh Koai… Já si dala Banh Beo (mističky s vařenou rýžovou kaší, posypané krevetkami a smaženým česnekem a polité rybí omáčkou), Kamil měl závitky ném užnevimco a balil si je sám u stolu. Malá slečna, která nás obsluhovala, to Kamilovi ochotně ukázala. Oboje bylo opět vynikající..Zítra máme v plánu BRZY VSTÁVAT, půjčit si motorku a projet se po okolí Hue.

Poslední den v Hue jsme si zapůjčili motorku, abychom objeli všechny ty hrobky těch císařů, co v Hue žili. Kamil zručně řídil po městě, já ječela, protože šlo místama o cenťáky, ale nakonec bylo všechno v pohodě a dojeli jsme k pagodě Thien Mu kousek za městem. Tahle pagoda je ikonou Vietnamu. Má sedm podlaží a je věnováno některé lidské podobě Buddhy. Co bylo ale zajímavější, byl chrámový komplex hned za pagodou. Žijí tu totiž mniši, takže okolí chrámů mají nádherně upravené, chovají tu slepice, pěstují bonsaje a věnují se modlitbám. Přišli jsme zrovna k modlitbě před obědem. Byla to dlouhá modlitba. Obávám se, že v našich podmínkách by s tou modlitbou museli řádně pohnout, jinak by jim ten oběd vystydl…Odtud jsme pokračovali k hrobce Minh Manga. Nádhera. Byla schovaná v lese, Byl to vlastně takový park s jezírky, chrámem, bránami a schodišti. Fascinující byla i hrobka císaře Khai Dinhe. Je v prudkém kopci a je celá z černého betonu. Vnitřek je krásně vyzdobený keramickými mozaikami a zlatem. Kvečeru jsme to obrátili zpátky na Hue a Kamil ještě nadhodil, že by bylo fajn mrknout n západ slunce na pláži u moře. Tak joooo, frčeli jsme 10 km za vesnici Thuan An, jsou tam krásné dlouhé pláže  a tyrkysové moře. Cvakli jsme západ slunce a najednou byla tma. Stmívá se tady strašně rychle už kolem 19. hod…Takže zpátky jsme se vraceli za tmy. Bylo zajímavé sledovat, jak už večer všichni žijí v těch domečcích. Většinou to mají tak, že venku na chodníku mají obchod, opravnu, prodejnu a tak, a hned za tím je obývák. U těch lépe situovaných vydlážděný. Každopádně každý domek, byt, prodejna, hotel, atd. musí mít malý oltář, kde se zapalují vonné tyčky a dávají obětiny, protože to přináší do domu štěstí. Taky  nesmí chybět televize. Nejlíp s plochou obrazovkou a hooodně veliká. Abych nezapomněla, dnes jsme zase ochutnali velikou dobrotu. Cestou zpátky do Hue seděla u silnice taková nenápadná paní s vozíkem, ve kterém byl obrovský kastról. A v něm vařila v páře knedlíky!!!!A tímpádem jsem až teď zjistila, že banh beo a banh bao není jedno a totéž 🙂 Takže dneska jsme ochutnali banh bao a včera banh beo, ufff. Každopádně to byla dobrota, ten knedlík byl plněný masem, tofu,zeleninou a křepelčím vajíčkem. Snědli jsme to hned vedle paní prodavačky a dali si to ještě jednou. Paní se smála, a když jsme odjížděli, mávala nám. K hotelu jsme večer dorazili v pořádku, ale řídit tady v noci za tmy není úplně fajn..Nechápu,, jak tu můžou vozit ty malinký miminka na skútrech – bez přilby, mají je jen tak v náručí, ty co už seděj, si většinou dávají na takovou židličku mezi sebe a řidítka…

Tak. A ráno to balíme a v osm ráno jedeme dál. Posouváme se tentokrát jen „kousek“. Do starobylého města Hoi An.

A zase se jelo spacím autobusem. Naštěstí jenom čtyři hodiny, ovšem zase to byla couračka a řidič jel …..neuváženě (prostě jako čuně)…Předjížděl neustále do protisměru, i když viděl, že prostě nemůže stihnout vjet zpátky do svého pruhu a furt,ale FURT troubil. Copak, když troubil na vozidla, která jsme míjeli, to bychom ještě pochopili, ale on troubil, I KDYŽ NIC NEJELO! Blázen, no. V jednu odpoledne jsme dorazili do Hoi An. A protože jsme si zarezervovali hotel přímo v centru ve Starém Městě, došli jsme krásně za pár minutek k našemu hotelu Huy Hoang River a mohli se hned ubytovat. Je to zatím to nejhezčí, v čem jsme dosud ve Vietnamu bydleli. Ona i ta cena byla o trochu vyšší, ale jednak jsme opravdu přímo v centru a jednak se tu koná každý 14. den lunárního měsíce Festival úplňku (podle průvodce Lonely Planet), což mělo být zítra?, ale evidentně se to slavilo už dnes…Mno, však zítra uvidíme, jak to bude ve městě večer vypadat. Dnešní odpoledne a večer jsme procourali větší část St. Města, a když se setmělo, všude svítily barevné lampióny, babičky u řeky nabízely svíčkami osvícené lampionky pro štěstí, které si bylo možno za nevelký peníz koupit a poslat lampionek po řece…Nádhera to byla. Pokusili jsme se to trošku nafotit. A najednou se z ampliónů nad našima hlavama ozvalo ve vietnamštině, angličtině a francouzštině, že se blíží večerka! A taky jo! Přicházeli jsme k našemu hotelu, a tam, kde ještě před hodinou nebylo kudy projít, bylo úplně pusto, stánky zakryté, přítmí, jen odpadky se válely po silnici. A mezi tím bordelem nám přeběhl přes cestu šváb…

Zítra chceme zakoupit vstupenku do Starého města a projít všechny ty nádherné chrámy a kupecké domy a muzea. Hoi An je kouzelné město. Od 2. do 10. století tady byl přístav Království Čampa, připlouvali sem kupecké lodě z celého světa, nejvíc z Japonska a Číny, což mělo veký vliv na utváření města. Za francouzské nadvlády byl Hoi An správním centrem a od roku 1999 je zapsáno v UNESCO.

Kamilova večeře – šneci s chřástím 🙂

Ráno hned po snídani jsme sbalili mapu a průvodce a vyrazili vstříc novým zážitkům po Starém městě Hoi An. Ovšem nejdřív je třeba zakoupiti vstupné za 120 000 D/os. Každá vstupenka obsahuje 5 možností vstupů do různých míst podle vašeho výběru (muzea, chrámy, shromažďovací sině, staré domy) a někam je vstup volný Je tu k vidění spousta chrámů, nás asi nejvíc zaujala čínská shromažďovací síň Phu Kien. Je nádherně zdobená, upravená a rozlehlá. Shromažďovací síně sloužily k setkávání kupeckých rodin z různých provincií Číny, jelikož kupci sem připlouvali na jaře se zbožím a odjet bylo možné zase až v létě, často se tu usídlovali natrvalo. Nádherný byl i dům rodiny Tan Ký, tady si nás posadili do křesílek vykládaných perletí, nalili do kalíšků zelený čaj a dostali jsme výklad v angličtině. Jsou tu třeba 150 let staré dřevěné desky, na kterých jsou vytvořené čínské znaky z malých perleťových ptáčků, důmyslné návoří uprostřed domu a zajímavě vytvořený dřevěný strop. Na oběd jsme zaskočili do místní jídelny na cóm (rýži) s plněnou olihní, tofu s masem, zeleninou a k tomu pivo a ledový zelený čaj, který je možné si přímo u stolu dolévat z konvice. Tofu tady chutná úplně jinak, než u nás v Čechách. Je tady mnohem chutnější, dnes bylo ještě navíc plněné nějakou masovou směsí.

Večer se blížila bouřka, a tak jsme se v ulicích moc nezdržovali a po vynikající večeři v restauraci ( já bych o tom zdejším jídle psala pořád, ale abych s tím pořád neobtěžovala, tak to nechám na zítra…. 🙂 Nakonec z bouřky nic nebylo, ale pršelo docela vydatně.

Večer jsme si nařídili budíka na šestou, abychom zavčasu vyrazili na My Son, než tam bude vedro a spousta turistů. Chmmm, tak to úplně nedopadlo, na recepci nám zapomněli objednat zarezervovanou motorku, a tak se to ňák protáhlo….

My Son je obdoba známějšího Angkor Watu v Kambodži, byl osídlen od 4.století. Od 14. století postupně docházelo k úpadku, protože Čamové dlouhodobě bojovali s říší Vietů na severu a v 17. století boj prohráli. V roce 1898 znovu Angkor Wat objevili francouzští archeologové a začali věže opravovat a rekonstruovat.

Nejhorší vliv na zkázu této nádherné památky ale neměli ani Vietové, ani džungle, ale vietnamsko – americká válka. Krátery po bombách jsou tam patrné stále. V současné době je My Son v UNESCO, a probíhají nějaké rekonstrukční práce. A jedna zajímavost – dodnes vědci nepřišli na to, jakým způsobem spojovali Čamové při výstavbě cihly, nejspíš jako pojivo používali med smíchaný s dalšími přísadami.

Po cestě jsme se hodně kochali, tudíž jsme taky párkrát „zakufrovali“ a do cíle dorazili v těsném závěsu s dvěma autobusy turistů. Ty se nám podařilo předběhnout, protože měli povinně zastávku na čůrání. Ne nadlouho…Dostihli nás u největšího chrámu. Dalo teda tímpádem dost práce, aby na fotkách z džungle nebyla celá výprava Angličanů se selfie-tyčkama…My Son je ukrytý v džungli, je tudíž i docela stín a protéká tu krásně čistý potůček. Taky tu byly na pár místech relaxační koutky, které se tvářily zdálky jako dřevěné, ale při bližším zkoumání by i laik došel k závěru, že je to z betonu. Beton mají Vietnamci vůbec v oblibě. Stavějí z něj nové domy, silnice, chodníky, ploty, mosty, hrobky, dvorky, prostě všechno, co se dá. Cestou zpátky jsme se opět kochali…..

Toulali jsme se na motorce krajinou, v jednom miste nám motorkáři na KTM radili, at dal nejezdíme, že tam tu silnici teprve staví. No nedali jsme na ně a frčeli dál. Babička s dědečkem v rýžových kloboucích nám mávali ze zahrádky, my jim radostně na oplátku taky…Po chvíli se stav silnice dost zhoršil, tož jsme to otočili a radši jeli zpátky a zase se mávalo. Dojeli jsme na náves, koupili vodu a dodali si kuráže, že to přecejen projedem, nejsme žádný béčka. Mávali.. 🙂 No…neprojeli jsme to :-))))) Při čtvrtém průjezdu se stařečci fakt chechtali. A ještě jeden zážitek se stařenkou máme: stavěli jsme kdesi na ulici na bahn mi (bageta plněná dobrůtkama) a když už jsme dojídali, procházela kolem nás stařenka a ukazovala na Kamila, jestli ho bageta nepálila. Kamil vrtěl hlavou, že ne a babička se na něj zářivě usmála. V tu chvíli jsme oba zalapali po dechu – babi měla úplně dočerna zuby!!! Věděla jsem, že tu je na vesnicích rozšířená móda žvýkání betelu, ale když to pak vidí člověk na vlastní oči, je to šok…

Při dnešní cestě jsme taky potkali dost zajímavé motorkáře, mrkněte na fotky:

To nejlepší jsme ale nestihli – proti nám jedoucí skútrista a spolujezdec držel velkou tabuli skla cca 1×2 metry. Snad dojeli v pořádku i se sklem…:-D

Ještě k té včerejší večeři: díky vlivům z Číny, Japonska a dalších zemí, je Hoi An kulinářsky mimořádné město a podávají se tu pokrmy, které se jinde nedají dostat, např. banh vac, neboli bílá růže (rýžový knedlíček sypaný drobnýma krevetkama a smaženým křupavým česnekem) a hoanh thanh , oboje naprosto výborné:

Zbyla nám ještě jedna vstupenka z těch pěti předplacených, a tak jsme hned po snídani vyrazili přes město do shromažďovací síně kantonských Číňanů. Volným krokem, vždyť kam spěchat, máme celé dopoledne. Zastavovali jsme u stánků a obchůdků, dohadovali se s prodejci o cenách, smlouvali (Kamil usmlouval triko z původní ceny 160 000 D, na 90 000 D, ženská se plácala do čela, že takhle přijde na mizinu a odpoledne jsme to samé triko viděli u stánku za 40 000 D, takže v otázce smlouvání se máme ještě hodně co učit :-)) Tak nám ta cesta k cíli pěkně utíkala, když najednou jsem si uvědomila, že ty vstupenky leží v pokoji na stolku! Tak se přece nebudeme vracet stejnou cestou, vezmeme to jinou uličkou a nakouknem do jiných obchůdků. A tak jsme nakukovali, tuhle a onam, něco vyfotili, natočili a další hodinka nám pěkně uběhla… Zpátky k Shromažďovací síni už jsme si pokukování zakázali, protože bychom tam snad nedošli nikdy. Chrám byl velmi zdobný, všude na sloupech, v kašně i ve vlastním chrámu na nás seshora shlíželi draci, voněli vonné spirálky (spíš  by se dalo říct vonné koše – Kamil to počítal a jedna vonná spirála má kolem 30 metrů!) A v jednom chrámu jich je třeba i dvacet…

Poodvědvali jsme v místním tržišti u stánku doporučeným Tripadvisorem a opět to bylo výborné. Mají to s tím jídlem vymakaný – na trhu koupí každé ráno ty nejčerstvější suroviny, všechno to uvaří, připraví a pak už jen nahánějí zákazníky (a to doslova, o nás se dnes dvě pohádaly). Zákazník si objedná, na co má chuť, oni to hoděj na pánev a jen rychle osmahnou, dochutí, posypou a podávají.

Po obědě jsme si u hotelu půjčili kola a vyrazili se vykoupat k moři. Z Hoi An to je na pláž tak 5 km a je to příjemná projížďka. Oproti Hue je tady provoz docela v pohodě, navíc se celou cestu tam zahýbalo jen doprava. 🙂 Zpátky to bylo horší…U moře bylo krásně, voda byla tak akorát, osvěžující, ale ne studená, ovšem ooobrovské vlny. (Tak, že jsem málem přišla o brejle. Chytla jsem je v poslední chvíli…) V dáli byly vidět Mramorové hory, město Danang v lehkém oparu a zapadající sluníčko.

Nezbytné selfíčko… 🙂

Asi 100m od nás si dvě paní vybalily restauraci, gril a připravovaly tam
čerstvé ryby a další dobroty z moře na dřevěném uhlí. Ceny měly přijatelné, a tak jsme poprvé v životě večeřeli přímo na pláži… Romantika, no… 🙂

Zpátky do města to byl trošku adrenalin. Už byla úplná tma a naše zapůjčené bicykly byly prosty všeho bezpečnostního vybavení – měly jen zvonek…Ale všechno dobře dopadlo, jen jsem odmítla na křižovatce odbočit doleva a projistotu to přešla pěšky…

Na poslední den v Hoi An jsme nicmoc neplánovali. Je příjemné, potulovat se tu jen tak mezi stánky a obchůdky a prodavačkami nudlí, bylinek, masa a ryb. Pár fotek jsme zase nafotili. Škoda, že nejdou přenášet vůně, protože tohle je hodně specifické aroma 🙂

Včera a dnes jsme koupili na trhu nějaké ovoce. na té první fotce je fialový mangustan, chutí připomíná šťavnatý banán, ty maličké drobné jsou quat hong bi, jsou taky výborné, připomínají slaďoučké pomelo. Ráno jsme ještě přikoupili jablka na sváču k moři a to zelené je cherimoya. Ta mně osobně zas až tak moc neoslovila, má hodně peciček, chutí je něco mezi banánem a ananasem, hodně sladké.

Odpoledne jsme, stejně jako včera, vzali kola a jeli k moři. Dneškem se asi s mořem ve Vietnamu loučíme, to je nám trošku líto, shodli jsme se, že tady v Hoi An bychom klidně zůstali i dýl…Takže dnes spíš než kulturní, to byly zážitky kulinářské 🙂 No, vlastně jeden nevšední zážitek z dneška by tu byl : Zašli jsme do restaurace na rybí specialitu – ryba s houbama a chilli, zapečená v banánovém listu  a zapečená ryba naožená v karamelu s chilli  a česnekem. Oboje to HODNĚ pálilo ( my si to teda objednali pálivé, ale že to bude až tak…:-)), zrovinka jsme dojídali a najednou v celém městě zhasla elektřina! Vraceli jsme se ztmavlýma ulicema, někde svítily lapmičky, někde lampióny, mělo to zase úplně jinou atmosféru. Krása…Bohužel to za půl hodinky zapli…

Zítra v 17 hodin odjíždíme spacím autobusem do Dalatu. Ráno bychom měli být v Nha Trangu a odtud ještě několik hodin nahoru do kopců Dalatu.

Jedeme už skoro dvě hodiny a posunuli jsme od Hoi An tak 20 kilometrů, doufám, že chlapci za volantem (v průběhu cesty se střídají) trošku zrychlí, neb touto rychlostí tam dojedeme pozítří. Ale zrovinka se řidič snaží předjet cisternu z pravé strany, takže asi o adrenalin při cestě nebude nouze.  Plusem oproti minulému přesunu je, že řidič troubí pouze, pokud je to nevyhnutelně nutné. Ale, celkem vzato, se nám dnes cestuje zatím nejlíp,  každý cestující obdržel krom mikroteňáku na boty i balenou vodu, voňavou čistou deku a vlhčený ubrousek na ruce. Taky tu vznikl drobný problém,  a totiž,  že to někdo blbě spočítal a je víc lidi  než postelí.  Takže kluci musej ležet na matraci v uličce.  Díkybohu jsme nastupovali hned na začátku a mohli si v pohodě vybrat místa. Na lehátku dole se nám leží moc pěkně. Doufám,  že jsem to nezakřikla,  nademnou prej leží asi 150-ti kilová slečna… Cesta probíhá v poklidu,  jen styl jízdy je trochu zvláštní – řidič  jakoby se styděl přidat plyn.  Přidá a hned zas ubere,  přidá,  ubere.  Taknějak přískokama se řítíme 40 km/h na jih do Nha Trang,  tam bychom měli být časně ráno a pak pokračujeme do kopců provincie  Da Lat.

Je ráno, asi půl deváté a my ležíme v dalším autobuse, tentokrát z Nha Trang do Dalatu (dalších pět hodin to bude…:-( ) Noc v buse byla opět zážitek. Křižovatky ve městech jsme projížděli opatrně a pomalu, ale zásadně na červenou a cesta byla plná hrbolů, takže když jsme chvíli jeli po hladké silnici, byla jsem ve střehu, že se děje něco děsivýho.. Taky nás ráno při předjíždění vytlačil náklaďák ze silnice , tak jsem čekala, co bude. Náš řidič to vzal v klidu – rozjel se, ten náklaďák dojel a vytlačil ho taky. A vesele jsme pokračovali dál :-))) Při čekání na autobus do Dalatu se nám naskytla nevšední podívaná. Najednou se přihasilo asi 6 uniformovaných mužů. Zřejmě to byl Výbor pro průchodnost chodníků, protože jakmile je místní zahlídli, okamžitě začali stěhovat všechny stolečky, židličky a balíky vyčuhující na chodník, dovnitř. Členové Výboru se mračili a důležitě kývali hlavou. Jeden pak ještě zůstal na místě, aby dohlédl, jestli je všechno v pořádku a pak se teprve volným krokem vydal dohonit kolegy. Chtěla jsem si je vyfotit, ale Kamil říkal, že by asi neměli pochopení…

Teď už projíždíme nádhernou krajinou plnou rýžových polí, cukrové třtiny a hor a do uší nám zní vietnamské budovatelské písně. Pan řidič si prozpěvuje a vládne tady pohoda…Do Dalatu je to už jen 90 km.

Hned,  jak jsme v Dalatu vystoupili z autobusu,  začalo poprchávat a než jsme dorazili k hotelu, už obstojně lilo. Taky teplota šla za tu chvilku rapidně dolů a my, zvyklí na 35°C teplíčka, klepeme kosu i na pokoji. Nechtělo se nám do toho deště ani trošku, ale hlad nás vyhnal. Dali jsme si v jídelně Vinh Loi skvělé Pho Bo a smaženou rýži se zeleninovým salátem a sledovali provoz kolem nás. Místňoši byli všichni zabalení do zimních šál a bund a děti měly i zimní čepice a rukavice. Tak nevím, my, co máme s sebou jedny dlouhý kalhoty, jednu mikinu a šusťákovku, možná budeme muset vyrazit na nákupy…:-) Co jsme tak pokukovali za těch pár hodin, shodli jsme se, že tu jsou tu úplně jiné typy lidí, než dole u moře. Ve zdejší provincii žije hodně etnických menšin a ta různorodost ve tvářích je hodně patrná.

V okolí Dalatu je hafo foliáků, kde se pěstují květiny, ovoce a zelenina (jahody, rybíz, broskve, saláty, rajčata, okurky, hrášek, a tak dále a tak dále.) . Ve zdejší provincii se také pěstuje káva, údajně jedna z nejlepších arabic na světě. Zítřejší počasí snad bude přátelštější, a tak plánujeme motovýlet do okolí. Naplánovali jsme si toho docela dost,teď u sklenky dalatského vína… 🙂 A nakonec , jak jinak, než o jídle… Cestou z centra do hotelu máme po cestě velikou pekárnu Lien Hoa s obrovským množstvím druhů sladkého i slaného pečiva. Neodolali jsme a zakoupili dva zákusečky…Takže zejtra tam jdem znova, protože byly stráááášně dobrý!

Dnešek byl zase ve znamení zážitků. Ráno jsme se zapůjčenou motorkou vyrazili do okolí Dalatu. Krása stíhala nádheru :-)))) Zřejmě typicky dalatské zamračené a chladné podnebí vystřídalo kousek za městem krásné slunečné počasí. Nádhernou krajinu s lány zeleniny střídaly pole s kávovníky a morušemi. Mířili jsme totiž k vesnici Nam Bat, kde sídlí proslulá výrobna hedvábí a ty hedvábné larvičky musejí přece něco papat… Cestou jsme se pokoušeli vetřít do zpracovatelského závodu na kávu, ale tam nám manažer potřásl rukou a sdělil, že prohlídky u nich bohužel nejsou možné. Pak jsme se už s větším úspěchem vetřeli do chovatelské stanice jedlých cvrčků. Tam se nám dařilo lépe, Kamil pár kusů hmyzu ochutnal, říka, že je to stejně chutné a křupavé, jako moje proslulá pečená kapusta.

Já jsem statečně odolalala, počkám si domů na kapustu. A protože bylo skoro 11 hodin, což je ve Vietnamu čas na oběd (později je dost problém sehnat něco k jídlu, prostě se obědvá v 11 a večeří v 18 a basta), stavili jsme se v Nam Bat na smaženou rýži a výborné kafe. Majitel zajásal, neb půl roku pracoval v Chomutově, a tak jsme prohodili asi 3 slova česky. Docela dost toho procestoval a vyprávěl, že pracoval i v Německu a v Rusku, celkem 4 roky. Odtud vedla naše cesta do výrobny hedvábí. Chvilku jsme to hledali a ptali se místních, ale vůbec nechápali, kam že to chceme. Pomohl až Lonely Planet, pak už to šlo hladce. Tu několik fotek z továrničky na hedvábí:

A jelo se dál. Na Sloní vodopád. Vstupné 10 000D. Ale stálo to za to!!! Byla to divočárna. Obrovské množství vody padalo dolů 30 metrů. Dalo se slézt až pod vodopád po uzounké stezce mokrými skalami, občas bez zábradlí nad pořádnou propastí – a všude kolem nádherná divoká příroda.

Hned vedle velmi zajímavá pagoda Linh An. Jen jsme se zapomněli zout, než jsme vstoupili, což mě mrzí, pán u vchodu byl moc hodný a neupozornil nás.

Na nás je potřeba přísnost řidičů autobusů – žádná bageta do autobusu!! a  pěkně přezout a lehnout a spát. Vietnamci jsou zodpovědní, já s tím mám dost problém…Cestou zpátky do Dalatu už vpodvečer zastávka u vodopádů Prenn. No tak to byla dost hrůza – komerce nejvyššího řádu.Dětem by se to asi mohlo líbit, možná se tam dá strávit i celej den, plout po jezírku na šlapacích labutích, projet se na slonovi či na pštrosovi, obdivovat zlaté kašny, nechat se vyfotit u čůrajícího chlapečka v japonském kimonu a dát si to na triko a na hrnek, ale, brrrrrr, je to jeden velkej kýč.

Raději vzít děti do dalatských kopců a kochat se vyhlídkou na svět…Po cestě domů jsme míjeli jakýsi městský trh, u sinice tam grilovali….kachny, kuřata, malá kuřátka (fakt malinký), plněná vepřová střeva (no jitrnice, jasně, akorát nebyly zašpejlovaný) a další dobroty. No a protože Kamil měl dnes ochutnávací den, zkusil ty kuřátkový jednohubky a moc si je pochvaloval :-))))

Jo, jedna ftipná záležitost na závěr – nějak jsme si nesedly s motorkářskou přilbou, celej den jsem si ji nasazovala obráceně. Když už to bylo potřetí, Kamil se smíchy málem svalil z motorky, pak už navrhoval, ať si to tak nechám, když mi to evidetně víc vyhovuje :-))))

Nikdy bych neřekla, jaký je problém sehnat ve Vietnamu papírové kapesníky. Nevím do čeho smrkají místní, ale do papírových kapesníků asi ne, poněvadž jsme je objevili až ve třetím obchodě v takové zapadlé uličce a měli tam jen jedny…Co dělají, když dostanou rýmu nebo si dají moc chilli do folífky??? Smrkání na veřejnosti tu považují za neslušnost, ale když musíš, tak musíš, že…No nic, zpět ke dnešnímu dni:

Včera v podvečer jsme byli zvenku obhlídnout slavný Crazy House. Byli jsme z toho trošku na rozpacích, jestli má smysl platit za to vstupný, ale nakonec to tam dnes bylo moc příjemně strávené dopoledne. Crazy House je dílem architektky Dang Viet Nga. Začala ho stavět v roce 1990 a ještě stále se staví dál a dál. Je to dost výstřední surrealistický hotel a nikde tu není žádný pravý úhel, ani ostrý roh. Autorka má doktorát z architektury na moskevské univerzitě a je to dcera bývalého prezidenta Truonga Chinha. Nakonec to byla fakt docela sranda, procházet se různými schovávačkami s malými okýnky, uzoučkými schodišti a nakukovat do pokojů, kde zrovna nikdo nebydlel…Bláznivý, ale roztomilý 🙂

Dalším architektonickým skvostem byl letní palác císaře Bao Dai (narozený 1913 Hue – zemřel 1997 v Paříži), kde trávil svůj volný čas s rodinou. Měl 5 dětí, potencionální následník trůnu Bao Long zemřel v roce 2007. Bao Daiovi potomci žijí dodnes ve Francii. Vila je moc hezká, tenhle styl 30.let se mi moc líbí, ovšem je dost zchátralá a potřebovala by rekonstrukci.

Po obědě jsme sedli na motorku a fičeli si to kousek za Dalat k pagodě Truc Lam. Když si člověk odmyslí tu hromadu turistů, tak je to moc příjemné místo. V pagodě žijí mniši a starají se o obrovské nádherné zahrady okolo chrámu.

Jenže se začalo hrozitánsky mračit a na obloze to nevypadalo vůbec dobře, tak jsme to po hodince otočili a raději jeli zpátky do Dalatu. No, mrak postupoval kupodivu pomaleji, než jsme my jeli :-)), a tak jsme stihli zastavit ještě na dalatském vlakovém nádraží, které od roku 1964 nefunguje, o což se postaral Viet Cong… Dá se tu ale svézt výletním vláčkem do Trai Mat a zase zpátky, je to asi 10 km…

Dojeli jsme na hotel, vzali deštník a pláštěnky a vyrazili na kafe do kafárny a odtud na místní noční trh, protože pod rouškou tmy se tu dají ochutnat netušené dobroty!!! 😀 Dali jsme kuřecí pařátek a něco (paní tvrdila, že to je „beef“) zabalené v tom zeleném listě na grilu a pak už to šlo: rýžová placka se zeleninou a vajíčkem na dřev. uhlí, placatá sušená oliheň na grilu s chilli omáčkou, rýže s fazolema, tofu, klobáskou a sušeným masem a sladký popcorny na závěr. Tak jestli tohle ustojíme….:-)))

Jo, a nespadla ani kapka a večer na obloze vykouknul měsíc. Kéž by počasí vydrželo do čtvrtka!

Několik málo informací o Dalatu: Byl založen v roce 1893 Alexandrem Yersinem , s výstavbou se započalo v roce 1912. Nachází se ve výšce asi 1500 m.n.m. , je tu chladnější podnebí, a zřejmě proto sem jezdili odpočívat Francouzi od horkého podnebí Saigonu v době kolonialismu. Říkali jí Le Petit Paris (Malá Paříž). Dalat je obklopený borovými lesy a teplota tady se celoročně pohybuje mezi 15 a 25 °C. V posledních letech sem houfně míří zamilované páry z celého Vietnamu a my víme proč! Protože tu mají Údolí lásky! 🙂 A my jsme se tam dnes úplně náhodou zatoulali…Ale postupně.

Na sever od centra Dalatu se nachází aktivní chrám Van Hanh, kde mají obrovitánskou sochu sedícího Buddhy.

Měří 24 metrů a na sluníčku krásně září, je to fakt podívaná. A ty panorámata z kopce dolů!!! A opět jsme mnichy přistihli při obědě. Odtud jsme jeli nazdařbůh směrem na sever, že se projedem jen tak po okolí Dalatu. Ale co to? Stánky, autobusy, motorky, velká oplocená zahrada…Že by…Ano, Údolí lásky!!!

(Kamil…) Po založení města sem začali jezdit Francouzi na romantické schůzky v hezkém borovém háji kolem řeky. V posledních letech se ale z toho stala pouťová atrakce se srdíčky, umělými potůčky, sochami andílků a plastovými motýly na louce. Dokonce i tu řeku přehradili, aby na umělém jezeře mohli jezdit na šlapacích labutích!

No nic, rozhodli jsme se jim tu krásu trochu znesvětit pořádnou dávkou cynismu…:-) (…Kamil)

Údolí lásky nás po hodince a půl nějak zmohlo, a tak jsme se přesunuli do klimatizovaného muzea Lam Dong. Zrovna otvírali po polední přestávce a hodnou chvíli jsme tam byli úplně sami. Expozice byly moc zajímavé – z velké části byly věnovány etnickým menšinám žijícím v této provincii – K´ho, Chill a Ma.

No a samozřejmě o podpoře Komunistické strany Vietnamu vůči těmto minoritám…Ve stejné zahradě jako je muzeum, je i sídlo císařovny, manželky Bao Daie. Její rodina sem jezdila o prázdninách, takže tu trávila asi i dost času, když byla malá. Pak jsme ještě koukli do ukázkového domu minorit Ma a Kha. V jednom domku byl i pan průvodce a ač neuměl ani slovo anglicky, krásně nám všechno ukázal. Bezva! Škoda, že sem nikdo z návštěvníků nechodí, všichni zůstávají v domě císařovny a tam se nechávají fotit na trůně v císařském oblečení…V parku je i část pro děti, kde si můžou zahrát vietnamské národní hry. Taky jsme vyzkoušeli jednu – vezmete do ruky paličku a pak poslepu musíte dojít ke gongu a trefit se do něj. Super to bylo.

Pozdní oběd jsme dali v takové zapadlé uličce (doporučeno „Čechem ve Vietnamu“), kde nám předložili vynikající závitky v závitcích 🙂 Chá rang bap se to jmenovalo. Je to rodinný podnik, paní majitelka nám ochotně poradila, jak si máme závitky balit . Na rýžový papír se dá salát a bylinky, na to plátek okurky, na to nakyselo naloženou zeleninu a pak usmažený závitek s rýží a houbama. Celý se to zabalí a namáčí do arašídové omáčky.

A protože bylo skoro půl páté, nemělo cenu se nikam dál vydávat, jednak se blížil západ slunce a jednak se před 17. hod. už všude v památkách zavírá. Tak jsme se aspoň zajeli mrknout na katolický kostel, který ale ani trochu katolicky nevypadal. Byl postavený v roce 1955 ve vietnamsko-čínském stylu a postavili ho katoličtí uprchlíci ze severu Vietnamu. Ale už bylo zavřeno…A tak jsme to otočili a jeli na hotel, že se dáme trochu do pořádku a vyrazíme na noční trh. Cestou jsme dali dvě výborný silný kafe podávaný se skleničkou horkého jasmínového čaje.

Večer na nočním trhu byl fajn, ta atmosféra, vůně, barvy, světla, příjemní, usmívající se lidé, vždycky ochotní poradit, pomoct. Rádi se druží, nikdy nespěchají, jsou v pohodě. Hodně a dlouho do noci pracují, každý den. Nějak jsme tu moc nezaznamenali rozdíl ve všedních a víkendových dnech. A zase jsme ochutnávali. Kamil zkusil trochu bizarní balut. To je vařené kachní vejce v 80% stadiu vývoje, taaaakže to znamená, že tam je žloutek, a taky malé kachňátko..:-) Já se držím u země, moje placky sypané čerstvým kokosem a čokoládou a polité kondez. mlíkem balutu nesahají ani po pomyslné kotníky. Ale ochutnala jsem to a musím říct, že to bylo moc dobrý, jen se člověk musí oprostit od všeho očekávání a předsudků.

Dnešní den jsme zakončili v restauraci dvěma Bia Saigon. Pivo se ve Vietnamu podává většinou v lahvi nechlazené s velkým kusem ledu ve sklenici a nejspíš ho tady pijou jen chlapi, protože společnost pánů u vedlejšího stolu se po chvíli začala otáčet směrem k nám a po očku nás sledovat. Anebo tady jen tak na pivo nikdo nechodí…Ohóó, to nás měli vidět v Hoi An! 8 piv během hodinky ( tady se pivo pije po třetinkách, lahváč má 450 ml).

Poslední den v Dalatu jsme strávili potulováním po městě. Kolem jezera jsme došli až do zpoplatněných okrasných zahrad, ale docela nás zklamaly – kdekterý chrám ve Vietnamu má mnohem hezčí okolí. Navíc se začalo pořádně mračit a vypadalo to na bouřku. Tak jsme je prolítli a vzali taxi zpět do centra města.

Nálada se nám zlepšila až odpolene, v super kavárničce Bicycle Up – kde vládne příjemná atmosféra a vaří výborné kafe!

Večer jsme vyrazili do závěrečného místa naší cesty – do města Can Tho v deltě Mekongu. Z Dalatu jsme odjížděli v noci ve 23 hod. a ráno v půl páté mi třese druhý řidič ramenem a ukazuje, že vystupujeme. Takže stojíme kdesi v Saigonu na ulici, tma, mžouráme ospale okolo, batohy u nohou a zkoušíme se rozpomenout, co tam vlastně děláme. Ve městě už to ale žije i takhle časně. Kuchařky už na ulici chystají židličky a v hrncích jim bublají polívky, 2 borci jdou s raketama na squash (nebo už ze sqashe?), běžci dávají ranní jogging v parku, dokud není takové horko.

Bereme taxi na autobusové nádraží Mien Tay, odtud vyjíždějí busy směrem na jih. Z nabídky autobusových společností volíme Futa bus (a dobře děláme – autobus je pohodlný, dostáváme i lahvičku vody a ubrousek a v půli cesty je zastávka na občerstvení a toaletu, hala je plná obchůdků s ovocem, dárkama, občerstvením, toalety prostorné a čisté). Autobus má odjíždět v 6.30, takže máme čas. Paní, co nám prodávala jízdenky, nás nasměrovala do nějaké haly, tak sedíme a čekáme. Pak nám to přecejen nedalo a začali jsme se pídit, odkud to vlastně máme jet. Anglicky nikdo nerozumí, a tak chodíme tam, kam místní mávají. Tudíž jsme až před odjezdem zjistili, že jsme seděli ale v úplně špatné hale, jelikož Futa bus má SVOJI halu. Nakonec nastupujeme do toho správného autobusu a vyjíždíme o 10 minut dřív, než máme napsáno na jízdence….

V Can Tho jsme cca v 10 hodin dopoledne, ubytovat se můžeme taky hned, takže super! Bydlíme v 7. patře,z chodby je nádherný výhled na město. Mno, ale, než vyrazíme někam na oběd, tak si chvilku odpočinem…budíme se v půl druhé, což je přesně doba, kdy na ulici nenajdete ani špejli z jitrnice. V nějaké jídelně jsme si objednali dušené hovězí a polívku, ale je to nějaký nepoživatelný, tak dáváme jen pivo a jdem dál.

S duchovní stravou, tedy návštěvou chrámu, jsme taky nepochodili, na nádvoří se chystají stoly a lavice na oslavu pro přispěvovatele na nové ubytování pro mnichy. Pokračujeme dál na nábřeží a dumáme, co teď. Je vedro a vlhko, tak se jdeme aspoň na chvilku ochladit do turistické kanceláře Can Tho Tourist. Kamil pročítá nabídky na výlety na plovoucí trhy, já usínám. Kousek odsud je čínský chrám. Vonné tyčinky voní do dalekého okolí. Chrám je nádherný, je plný vonných spirál a je tu hodně živo – vpravo od oltářů sedí u stolu s konvicí a čajem pánové a dobře se baví. Je tu i skříňka s nádobím a vzadu kuchyňka. Vlevo od oltářů právě přinesla paní z trhu krevety a flákotu masa, asi jde chystat večeři…Vypadá to, že se tady i bydlí…Kamil fotí a natáčí, já sedám na lavičku a usínám…

Cestou z chrámu naše citlivé nosy zaznamenávají vůni grilovaného masa, neomylně nacházíme stánek a už máme před sebou výborné grilované vepřové s rýží a naloženou zeleninou a vývar. Jedna porce za míň než 25 kaček..U oběda uznáváme, že s tou únavou z nevyspání fakt nemá cenu něco podnikat a jdeme na hotel. Prospali jsme zbytek odpoledne až do noci, takže dneska jsme nestihli fakt vůbec nic 🙂 Blíží se půlnoc, uveřejníme článek, přidáme nějakou tu fotku a jdeme to dospat.

Na závěr kvízová otázka – poznáte všechna zvířátka, chovaná na farmě? 😁

Dneska ráno se nám nějak nedařilo všechno podle našich představ. A přitom to začalo tak nadějně…Naprosto excelentní snídaně tady v hotelu (bydlíme v Kim Lan Hotel) v osmém patře, s výhledem na celé město. Dostali jsme misku s ovocem, pomerančovou marmeládu, jogurty a k tomu všecho, co jsme si naporoučeli den předtím večer na lístečku v recepci. Mnojo, spořádali jsme to všechno 🙂 Dopoledne jsme si chtěli zapůjčit motorku a projet se na celý den v deltě Mekongu. Problém! Nenašli jsme jedinou půjčovnu motorek nikde v okolí hotelu. Tož zpět, otočka do hotelu a zapůjčiti sobě motocykl přes slečnu recepční. Naštěstí byl problém vyřešen během 15 – ti minut a my mohli vyrazit. Před cestou bylo ovšem potřeba ještě někam vrazit naše špinavé prádlo na vyprání. V našem hotelu sice bylo možno nechat vyprat, ale za velmi nepěknou cenu (platí se každý kus prádla zvlášť, ne za kilo). Pomohl TripAdvisor. Prý v hotelu 31 B nám spoďáry vyperou za rozumnou cenu. Jo! Vyšlo to, a v pět odpoledne jsme si přijeli pro voňavé čisté prádlo…Tohle všechno nám ovšem zabralo velkou část dopoledne, takže na výlet jsme vyrazili poměrně se zpožděním. Aaaale což, máme přece dovolenou!!!

Směrovali jsme to daleko od města, tam, kde žijí obyčejní lidé na březích těch drobných ramen Mekongu a musím říct, že to byl opravdu zážitek.

Jeli jsme uzounkými cestami, z obou stran byly domečky a pak už řeka, rýžová pole střídaly kokosové palmy a podél silnic rostly banány, stejně jako u nás jabloně.

Lidi se za námi otáčeli, párkrát nás i dojeli na motorce, jen aby si nás prohlídli zblízka, případně ještě zavolali „Hallooooo!“ Byl to jeden z nejhezčích zážitků naší dovolené.

Kamil skvěle řídí po vietnamsku (jezdí se tu dost specificky, ale i tahle na první pohled zběsilá jízda má svoje pravidla – sleduj, co je před tebou a vedle tebe, co se děje za tebou, tě nemusí zajímat, esli chceš jet doleva, najeď si včas na levou stranu, jeď tak pomalu a opatrně, abys neohrožoval sebe, ani ostatní,…). Cestu zpátky jsme si chtěli uspíšit a vzít to po hlavní silnici, ale byl to masakr. Větší část celé cesty byla rozkopaná, zřejmě dělali novej asfalt a celkově ji rozšiřovali ( kéž by si naši silničáři vzali vietnamské za vzor, taková trasa Hradec Králové – Jaroměř by to potřebovala jako sůl…). Prostě jsme jeli skoro celou cestu v oblaku prachu, za nálaďákama, autobusama, motorkama, auťákama,…Zážitek k nezaplacení! 🙂 Byli jsme úplně šediví od prachu a ještě dvě hodiny po příjezdu nám drhly víčka při mrkání, ale DALI JSME TO!

Když jsme ze sebe omyli tu tunu prachu, zašli jsme do „uličky dusících se hrnců“ . Vyberete si druh masa a obsluha donese koš bylinek, vařič, talíř s nudlema a kastról s dušeným masem (my si dali kachní).

Vařič se zapálí, vy nalámete bylinky do hrnce a nabíráte tuhle maso a vývar, tuhle nudle a k tomu popíjíte, v našem případě bia Saigon. A při návratu zpátky na hotel návdavkem kulturní vyžití – v parku na pódiu probíhala zkouška jakéhosi vystoupení. My jsme zrovna shlédli představení budovatelského baletního vystoupení mládeže pod vedením choreografa v růžové košili a jasně identifikovatelných ladných pohybů. Nakonec ještě vystoupení sboristů, tam chyběla jen doladit choreografie v podobě zvednutých či mávajících rukou. Trochu matoucí ovšem bylo to, že sboristé napravo se musí dívat do dáli vpravo a sboristé nalevo za svou rukou do dáli vlevo. Ale co ti uprostřed, kde končí levá strana a začíná ta pravá????

Bohužel nevíme, jak to dopadlo, zítra ráno vstáváme velmi časně na plovoucí trhy a musíme jít zavčasu spát. Škoda, kdybychom ale zítra vystoupení stihli, bylo by to fajn…

Budíček ve 4.45 byl hodně nepříjemný, ale museli jsme uznat, že za to to stálo! V půl šesté si nás na recepci vyzvedla paní a šlo se směrem k přístavu. Možná spíš běželo, paní, ač drobná, šla rázným krokem a my za ní cupitali osvětlenou ulicí. V přístavu jsme všichni tři hupsli do veslice a jelo se.

Trošku mě překvapilo, že jedeme jenom my dva, ale nakonec se to ukázalo jako nejlepší varianta. Začínalo se rozednívat, zrovna, kdyz jsme odráželi od břehu. Nejeli sme právě nejrychleji, ale právě to se ukázalo být jako výhoda, protože všechny ty větší motorizované lodě s pohodlnými sedačkami to profrčely jako vítr – zastávka v plovoucí restauraci, velký trh, malý trh, šup a jede se dál, kdežto my jsme se posouvali oproti nim šnečím tempem s mnohem slabším motorem a užívali si to tak vlastně mnohem líp. Jako první nás čekala návštěva tzv.Velkého trhu Cai Rang. Naše kapitánka nám koupila v plovoucí restauraci k snídani dvě pholívky a z naší opěrky pro sezení hbitě vyrobila stoleček. Po snídani se pokračovalo dál.  Zručně řídila nohou a celou tu dobu si tam vzadu za námi něco kutala. Další zastávka byla ve výrobně rýžových nudlí. Tam nám ukázali celý postup, jak se z rýžové mouky udělá těstíčko a to se pak nalívá na tál a vyrobí se placka. Placku pán zpoloviny natočil na takový proutěný válec a přenesl na rohož. Když byla rohož plná, odnesl placky sušit na sluníčko. Po usušení se řezačkou nařezaly nudle. Kamil si zkusil přenášet placky na rohož, není to vůbec jednoduchý, strašně to lepí.

Pokoukat a jede se dál na „Malý trh“. To už bylo docela dost vedro…

Naše lodivodka nám koupila a nakrájela melouna. Melouny tu mají menší než u nás, zato jsou ale slaďoučké a moc dobré. Kousek melouna jsme směnili s německou  posádkou jiné pramice za papáju 🙂

Pak už jsme to otočili zpátky a dozvěděli se, co to tam paní při řízení lodi kutala. Vyrobila nám totiž prstýnky a náramky z palmového listí!!!! Nádhera!

Po cestě zpátky to nevzala sejnou cestou, jako ostatní lodě, ale uhnula do těch užších ramen Mekongu a prodírali jsme se spletitými rameny řeky. Jeli jsme tam úplně sami, žádný turista, jen místní…

A když už jsme byli skoro v cíli cesty, vytasila se krásným dílem – vyrobila pro nás z palmy ještě 3 růže, na každé sedí luční koník a ještě jeden velikej je součástí kytice. Všechno skládané a moc hezké.

V poledne jsme přistáli zpátky do přístavu a šli se najíst do města. Zbytek odpoledne jsme krásně proflákali v hotelu na pokoji a koukali na americké filmy s vietnamskými titulky ( už jsme tady od začátku dovolené viděli 3x Spidermana a 3x Walter Mitty a jeho tajný život..- což nám vtipně připomnělo “ Učastníky zájezdu“ – A kolikrát jsi viděla Vetřelce jedničku? Jedničku třikrát A dvojku? Dvojku jenom jednou… :=))))).

Po šesté se začalo stmívat a to je čas na večeři. Na ulicích to voní, všude se vaří, griluje, smaží a stačí ukázat a můžete ochutnávat dobroty třeba celý večer. My si dali dnes taky ochutnávkovou večeři, a to smažené rozličné „cosi“ na špejlích. Identifikovali jsme to jako tofu, rybu, párky a křupavé dobroučké závitky. Já jsem to proložila ještě třtinovou šťávou s ledem, která je skvěle osvěžující a pak už jsme zamířili, stejně jako včera, do parku. Tam teda od včera přitvrdili. Účastníci spektáklu byli už všichni v kostýmech (včera to ještě všechno probíhalo v civilním oblečení) a pod pódiem seděla  u stolů zřejmě schvalovací komise. Kolem nás postávali na každých 10 metrech policisti (vojáci?), ti dál od pódia měli obušky, ti blíž u pódia drželi samopaly. Trošku nám z toho tuhly rysy, a obzvlášť, když jsme zjistili, že si nás hlídají – Kamil šel v jednu chvíli natáčet blíž k pódiu a když uniforma vedle nás zjistil, že není tam, kde stál, hledal ho očima. To už jsem se bála docela dost, radši jsme to po chvíli sbalili a šli do hotelu.

Čas nezastavíš….Pobyt v deltě Mekongu, a tímpádem i naše cesta se blíží ke konci. Zítra ráno odlétáme zpátky na sever, do Hanoje. Dnes jsme neměli naplánováno nic, snad jen návštěvu muzea a obhlídnout severovýchodní část města. Natěšení jsme dorazili k branám muzea Can Tho. Průvodce sliboval oživlé místní dějiny, ale tady bylo mrtvo. Ehm…protože jsme zapomněli, že v pondělí a v pátek mají muzea zavřeno…Zamířili jsme teda na ústřední trh s tím, že by to konečně mohlo vyjít, spatřit na trhu psa (rozuměj – psí maso). Potkali jsme několik psů, 3 lautr stejní na nás ňafali u jednoho domu a jedno roztomiloučké štěňátko, co ho paní měla na klíně a drbala mu bříško, ale jinak ani ň. Ale některý fotky z trhu jsou i tak dost zajímavý:

Cestou jsme taky narazili na moc pěknou kavárničku. V menu měli jakousi kávu Culi. To neznáme, tak jsme to objednali rovnou dvakrát, a k tomu jogurtový nápoj s aloe vera. Culi kafe bylo velmi dobré a teď už i víme, cože jsme to vlastně pili.  Normální kávové zrno má totiž 2 „srdíčka“. Culi má ale jen jedno, takže chuť je koncetrovanější a silnější. Tahle káva se i ručně třídí, takže je to fakt výběrovka. Zkusíme se popídit i u nás, ale šálek culi kávy asi na 32 kaček, jako tady, nevyjde…

Odpoledne jsme, skoro už tradičně, proflákali na pokoji. Na naši omluvu je třeba říci, že teploty tady se dost podobají těm momentálním v Čechách, a po měsíci je to už docela nápor na tělo i psychiku, takže teď je nám už jasný, že odpolední siesta je tady v tom celoročním horku spíš nutnost, než nějaká zhýralost. Tady na jihu to mají dobře zařízené – často jsou v restauracích k vidění nejen obligátní plastové židličky, ale i hamaky, takže si po jídle, či ke kávě, člověk může udělat pohodlíčko a houpat se dle libosti. Později odpoledne a večer se vždycky zatáhne obloha a pofukuje příjemný větřík, takže je už snestitelnějc. Dneska  jsme vyrazili ve slavnostní náladě na večeři a objednali si beef steak jeden s bramborama a jeden s rejží a k tomu (jako vždy ostatně) dvě piva a už se těšili na flákotu. Jaké bylo ale naše překvapení, když jeden z nás dostal prostě hovězí polívku s nudlema a standartni kupou zelenýho chřástí a druhý steak s volským okem, čtyřma hranolkama a bagetou…

A protože Kamil dnes slaví narozky, dali jsme další pivo a další dvě po cestě domů, takže si asi dovedete představit, jak potom člověka matou ty krucinál zaparkovaný motorky na chodníku…

A jsme po měsíci zpátky v Hanoji. Cesta proběhla úplně v pohodě, od hotelu k letišti v Can Tho to bylo asi 10km, takže jsme tam byli za patnáct minut. Letiště v Can Tho bylo uvedeno do provozu v roce 2011, takže je úplně nové a neošoupané a nám přišlo velmi vhod, protože jsme si ušetřili celodenní štrapáci na letiště do Ho Chi Minh a přeletěli do Hanoje rovnou z Can Tho.

Vietnam Airlines mají od nás palec nahoru za perfektní bezchybný servis. Na check-in jsme byli prvni a mohli si vybrat sedadla, v letadle sváča a pití a za dvě hodinky už jsme stáli před terminálem v Hanoji a vyhlíželi, kdo by nás tak odvezl do centra. Nakonec nás naháněčka nahnala do busu Jet Star a za 40 000 D/os. nás odvezli asi kilometr od hotelu. Hotel je teda bezpochyby ten nejhorší, ve kterém jsme za celou dobu bydleli..Nemáme kam uložit věci a ve sprše jsou sice dvě sprchovací hlavice, ale voda netekla pořádně ani z jedný, a když, tak jenom studená. Kamil to alespoň částečně operativně opravil
sundáním a přešroubováním jedné z hlavic, ale Charming Hotel už nikdy více…Odpoledne jsme se krásně ztráceli ( a díky Open Street Map zase nacházeli) v místních uličkách.

Tady ve Starém městě to mají moc hezky rozdělené – celá ulička je vždycky věnovaná jednomu zboží. Takže jsme našli třeba ulici osuškovou, botovou, uličku, kde prodávali jenom věci k uctívání božstev ( můžete si tu komplet vybavit celej chrám), ulici s plechovým nádobím, bonbónovou, a tak. Prostě se tu dá nakoupit snad úplně všechno. Všechny ty obchody vypadají úplně stejně, mají tam identicky rozložené zboží, ceny jsou asi taky stejné. Zajímalo by nás, co je pro místní kritériem k nákupu zrovna v tom či onom obchodě…

Taky tu přetrvává takový zastaralý zvyk 🙂 Představte si, že přednost tu mají chlapi! V restauracích jsou uvedeni ke stolu a obslouženi jako první… Nebo už jsme si, my ženy, odvykly? ;-)) Když nás courání uličkami znavilo, sedli jsme si už za šera na křižovatce na pár bia hoi a pozorovali hanojský ruch. Motorka za motorkou, pouliční prodejci, světla z obchůdků, vůně večeří z ulice…

Chtěli jsme se dnes podívat na představení vodních loutek. Vodní loutkové divadlo má ve Vietnamu dlouhou tradici a předávalo se po generace v rodině z otce na syna. Loutky se vyrábějí ručně a jejich životnost je pouze asi 4 měsíce. Procházkou v uličkách mezi obchůdky jsme dorazili k pokladně a přesně, jak jsme předpokládali – první představení, na které se bylo možno dostat, bylo až od 15 hod.No, stejně nemáme kam spěchat, půjdeme až na to poslední dnešní představení, které začíná od 20 hodin. Od rána bylo příjemně pod mrakem a pofukoval větřík, takže se venku dalo v pohodě procházet.

Pak začalo trošku kapat, bylo to celkem příjemný, dalo se v tom v pohodě procházet…Zamířili jsme tedy do jiné kulturní instituce, totiž do Muzea vietnamských žen. Člověk by řekl, co tam v těch třech patrech může tak všechno být, ale měli to pěkně rozdělené, přízemí bylo věnováno svatbě a narození dítěte a rodině jako takové. První patro se zabývalo rolí ženy v období války, žena – hrdinka v boji za osvobození a sjednocení Vietnamu. Taky tu samozřejmě nechyběly propagandistické plakáty…Třetí patro bylo nazváno: Žena a móda. Na videích jsme viděli ženy povětšinou z etnických menšin, jak si samy barví a tkají oděvy, vyšívají je a různě zdobí a jakým směrem se ubíral vývoj zdejšího společenského oděvu Ao dai.

No a když jsme pak před odchodem z muzea vykoukli z okna, vůbec tam nekapalo, ale pěkně lilo a moc pěkně se v tom teda nešlo. Chodníky tu slouží zejména k parkování motocyklů, tudíž chodec je nucen skákat neustále z chodníku na silnici. Jenže tam to taky není úplně fajn, okraj vozovky totiž slouží coby odpadní koš, a ten je uklizen až v pozdních večerních hodinách. Navíc po silnici se ze všech směrů řítí auta a motorky, takže chodec zběsile hopsá mezi tím vším a do toho je potřeba se vyhýbat stolečkům a židličkám, případně hrncům a babičkám s loterií. Zapadli jsme do kavárničky přesně naproti kostelu sv. Josefa vyzkoušet zase něco jiného, než „vietnamese coffie“.

Kamil si dal kafe s kokosovým smoothie a já ledovou kávu s jogurtem. No, nebylo to vůbec špatný…ale kafe je kafe…:-)

23.00

Divadlo vodních loutek bylo úžasný. Kdyby to nebylo dnešní poslední představení, tak bychom snad šli znovu. Představení bylo doplněné živou folklorní hudbou, loutky se vmžiku objevovaly a zase ztrácely pod vodou, bylo to fascinující, to se prostě musí vidět.

Voda je schválně zakalená, aby nebyl vidět mechanismus loutek a herci stojí po pás ve vodě schovani za rohožemi. Jednotlivé části představení vycházejí z historie a folklóru, viděli jsme třeba rybaření, lišku, lovící kachny, draky, kteří stříkali vodu nebo chrlili oheň, pěstování rýže,…

Taky jsme trošku vzali na milost zdejší hotel, jsou tu všichni moc milí a ochotní, snídaně docela ujdou, ale do hotelu by bylo potřeba trochu zainvestovat – teplá voda teče jen z umyvadla, všechno je tu takové odrbané a zašlé..Ta osvěžující studená sprcha každý večer, ta je vůbec „vydatná“, ovšem vlasy si v tom mýt už nebudu, ta rýma mi tady jednou stačila (posmrkávat v zemi, kde to považují za neslušnost je strašně složitý, schovávání hlavy do keřů budí pozornost, zabíhání do postranních uliček by se tady nemuselo moc vyplatit, takže jediný co se dalo dělat, kamuflovat to utíráním potu, což má taky dost nevýhod…:-)).

Tak, teď už zbývá jen dokoupit dárky, dát si ještě ve městě nějakou tu pholífku, dopít slivovici a můžeme vyrazit na letiště…

Loučíme se s Vietnamem. Padlo na to 14 piv. A rozhodnutí, že ten sever Vietnamu nám ještě chybí procestovat, takže aspoň víme,odkud příště začít.:-) Celý den jsme courali Starým Městem a prohlíželi krámky a uličky, kde jsme ještě nebyli. Třeba ulice zrcadlová, nebo kovářská…A ty uzounké domečky. A všudypřítomné troubící motorky. Chrámy schované mezi obchůdky. Vůně masa a ovoce a ryb a zeleniny. Vedro, dusno a téměř 100% vlhkost vzduchu. „Hallo“ a mávající děti. Odpadky naházené mezi chodníkem a silnicí. Zvláštní klid a pohoda v zahradách chrámů. Všudypřítomné červené vlajky se žlutými hvězdami. Večerní zvonění na zvonce popelářů. Usměvaví lidé. Pozoruhodná historie. Tohle všechno je Vietnam. Tak snad někdy příště….