Dnešek byl zase ve znamení zážitků. Ráno jsme se zapůjčenou motorkou vyrazili do okolí Dalatu. Krása stíhala nádheru :-)))) Zřejmě typicky dalatské zamračené a chladné podnebí vystřídalo kousek za městem krásné slunečné počasí. Nádhernou krajinu s lány zeleniny střídaly pole s kávovníky a morušemi. Mířili jsme totiž k vesnici Nam Bat, kde sídlí proslulá výrobna hedvábí a ty hedvábné larvičky musejí přece něco papat… Cestou jsme se pokoušeli vetřít do zpracovatelského závodu na kávu, ale tam nám manažer potřásl rukou a sdělil, že prohlídky u nich bohužel nejsou možné. Pak jsme se už s větším úspěchem vetřeli do chovatelské stanice jedlých cvrčků. Tam se nám dařilo lépe, Kamil pár kusů hmyzu ochutnal, říka, že je to stejně chutné a křupavé, jako moje proslulá pečená kapusta.

Já jsem statečně odolalala, počkám si domů na kapustu. A protože bylo skoro 11 hodin, což je ve Vietnamu čas na oběd (později je dost problém sehnat něco k jídlu, prostě se obědvá v 11 a večeří v 18 a basta), stavili jsme se v Nam Bat na smaženou rýži a výborné kafe. Majitel zajásal, neb půl roku pracoval v Chomutově, a tak jsme prohodili asi 3 slova česky. Docela dost toho procestoval a vyprávěl, že pracoval i v Německu a v Rusku, celkem 4 roky. Odtud vedla naše cesta do výrobny hedvábí. Chvilku jsme to hledali a ptali se místních, ale vůbec nechápali, kam že to chceme. Pomohl až Lonely Planet, pak už to šlo hladce. Tu několik fotek z továrničky na hedvábí:

A jelo se dál. Na Sloní vodopád. Vstupné 10 000D. Ale stálo to za to!!! Byla to divočárna. Obrovské množství vody padalo dolů 30 metrů. Dalo se slézt až pod vodopád po uzounké stezce mokrými skalami, občas bez zábradlí nad pořádnou propastí – a všude kolem nádherná divoká příroda.

Hned vedle velmi zajímavá pagoda Linh An. Jen jsme se zapomněli zout, než jsme vstoupili, což mě mrzí, pán u vchodu byl moc hodný a neupozornil nás.

Na nás je potřeba přísnost řidičů autobusů – žádná bageta do autobusu!! a  pěkně přezout a lehnout a spát. Vietnamci jsou zodpovědní, já s tím mám dost problém…Cestou zpátky do Dalatu už vpodvečer zastávka u vodopádů Prenn. No tak to byla dost hrůza – komerce nejvyššího řádu.Dětem by se to asi mohlo líbit, možná se tam dá strávit i celej den, plout po jezírku na šlapacích labutích, projet se na slonovi či na pštrosovi, obdivovat zlaté kašny, nechat se vyfotit u čůrajícího chlapečka v japonském kimonu a dát si to na triko a na hrnek, ale, brrrrrr, je to jeden velkej kýč.

Raději vzít děti do dalatských kopců a kochat se vyhlídkou na svět…Po cestě domů jsme míjeli jakýsi městský trh, u sinice tam grilovali….kachny, kuřata, malá kuřátka (fakt malinký), plněná vepřová střeva (no jitrnice, jasně, akorát nebyly zašpejlovaný) a další dobroty. No a protože Kamil měl dnes ochutnávací den, zkusil ty kuřátkový jednohubky a moc si je pochvaloval :-))))

Jo, jedna ftipná záležitost na závěr – nějak jsme si nesedly s motorkářskou přilbou, celej den jsem si ji nasazovala obráceně. Když už to bylo potřetí, Kamil se smíchy málem svalil z motorky, pak už navrhoval, ať si to tak nechám, když mi to evidetně víc vyhovuje :-))))