Večer jsme si nařídili budíka na šestou, abychom zavčasu vyrazili na My Son, než tam bude vedro a spousta turistů. Chmmm, tak to úplně nedopadlo, na recepci nám zapomněli objednat zarezervovanou motorku, a tak se to ňák protáhlo….

My Son je obdoba známějšího Angkor Watu v Kambodži, byl osídlen od 4.století. Od 14. století postupně docházelo k úpadku, protože Čamové dlouhodobě bojovali s říší Vietů na severu a v 17. století boj prohráli. V roce 1898 znovu Angkor Wat objevili francouzští archeologové a začali věže opravovat a rekonstruovat.

Nejhorší vliv na zkázu této nádherné památky ale neměli ani Vietové, ani džungle, ale vietnamsko – americká válka. Krátery po bombách jsou tam patrné stále. V současné době je My Son v UNESCO, a probíhají nějaké rekonstrukční práce. A jedna zajímavost – dodnes vědci nepřišli na to, jakým způsobem spojovali Čamové při výstavbě cihly, nejspíš jako pojivo používali med smíchaný s dalšími přísadami.

Po cestě jsme se hodně kochali, tudíž jsme taky párkrát „zakufrovali“ a do cíle dorazili v těsném závěsu s dvěma autobusy turistů. Ty se nám podařilo předběhnout, protože měli povinně zastávku na čůrání. Ne nadlouho…Dostihli nás u největšího chrámu. Dalo teda tímpádem dost práce, aby na fotkách z džungle nebyla celá výprava Angličanů se selfie-tyčkama…My Son je ukrytý v džungli, je tudíž i docela stín a protéká tu krásně čistý potůček. Taky tu byly na pár místech relaxační koutky, které se tvářily zdálky jako dřevěné, ale při bližším zkoumání by i laik došel k závěru, že je to z betonu. Beton mají Vietnamci vůbec v oblibě. Stavějí z něj nové domy, silnice, chodníky, ploty, mosty, hrobky, dvorky, prostě všechno, co se dá. Cestou zpátky jsme se opět kochali…..

Toulali jsme se na motorce krajinou, v jednom miste nám motorkáři na KTM radili, at dal nejezdíme, že tam tu silnici teprve staví. No nedali jsme na ně a frčeli dál. Babička s dědečkem v rýžových kloboucích nám mávali ze zahrádky, my jim radostně na oplátku taky…Po chvíli se stav silnice dost zhoršil, tož jsme to otočili a radši jeli zpátky a zase se mávalo. Dojeli jsme na náves, koupili vodu a dodali si kuráže, že to přecejen projedem, nejsme žádný béčka. Mávali.. 🙂 No…neprojeli jsme to :-))))) Při čtvrtém průjezdu se stařečci fakt chechtali. A ještě jeden zážitek se stařenkou máme: stavěli jsme kdesi na ulici na bahn mi (bageta plněná dobrůtkama) a když už jsme dojídali, procházela kolem nás stařenka a ukazovala na Kamila, jestli ho bageta nepálila. Kamil vrtěl hlavou, že ne a babička se na něj zářivě usmála. V tu chvíli jsme oba zalapali po dechu – babi měla úplně dočerna zuby!!! Věděla jsem, že tu je na vesnicích rozšířená móda žvýkání betelu, ale když to pak vidí člověk na vlastní oči, je to šok…

Při dnešní cestě jsme taky potkali dost zajímavé motorkáře, mrkněte na fotky:

To nejlepší jsme ale nestihli – proti nám jedoucí skútrista a spolujezdec držel velkou tabuli skla cca 1×2 metry. Snad dojeli v pořádku i se sklem…:-D

Ještě k té včerejší večeři: díky vlivům z Číny, Japonska a dalších zemí, je Hoi An kulinářsky mimořádné město a podávají se tu pokrmy, které se jinde nedají dostat, např. banh vac, neboli bílá růže (rýžový knedlíček sypaný drobnýma krevetkama a smaženým křupavým česnekem) a hoanh thanh , oboje naprosto výborné: