Zbyla nám ještě jedna vstupenka z těch pěti předplacených, a tak jsme hned po snídani vyrazili přes město do shromažďovací síně kantonských Číňanů. Volným krokem, vždyť kam spěchat, máme celé dopoledne. Zastavovali jsme u stánků a obchůdků, dohadovali se s prodejci o cenách, smlouvali (Kamil usmlouval triko z původní ceny 160 000 D, na 90 000 D, ženská se plácala do čela, že takhle přijde na mizinu a odpoledne jsme to samé triko viděli u stánku za 40 000 D, takže v otázce smlouvání se máme ještě hodně co učit :-)) Tak nám ta cesta k cíli pěkně utíkala, když najednou jsem si uvědomila, že ty vstupenky leží v pokoji na stolku! Tak se přece nebudeme vracet stejnou cestou, vezmeme to jinou uličkou a nakouknem do jiných obchůdků. A tak jsme nakukovali, tuhle a onam, něco vyfotili, natočili a další hodinka nám pěkně uběhla… Zpátky k Shromažďovací síni už jsme si pokukování zakázali, protože bychom tam snad nedošli nikdy. Chrám byl velmi zdobný, všude na sloupech, v kašně i ve vlastním chrámu na nás seshora shlíželi draci, voněli vonné spirálky (spíš  by se dalo říct vonné koše – Kamil to počítal a jedna vonná spirála má kolem 30 metrů!) A v jednom chrámu jich je třeba i dvacet…

Poodvědvali jsme v místním tržišti u stánku doporučeným Tripadvisorem a opět to bylo výborné. Mají to s tím jídlem vymakaný – na trhu koupí každé ráno ty nejčerstvější suroviny, všechno to uvaří, připraví a pak už jen nahánějí zákazníky (a to doslova, o nás se dnes dvě pohádaly). Zákazník si objedná, na co má chuť, oni to hoděj na pánev a jen rychle osmahnou, dochutí, posypou a podávají.

Po obědě jsme si u hotelu půjčili kola a vyrazili se vykoupat k moři. Z Hoi An to je na pláž tak 5 km a je to příjemná projížďka. Oproti Hue je tady provoz docela v pohodě, navíc se celou cestu tam zahýbalo jen doprava. 🙂 Zpátky to bylo horší…U moře bylo krásně, voda byla tak akorát, osvěžující, ale ne studená, ovšem ooobrovské vlny. (Tak, že jsem málem přišla o brejle. Chytla jsem je v poslední chvíli…) V dáli byly vidět Mramorové hory, město Danang v lehkém oparu a zapadající sluníčko.

Nezbytné selfíčko… 🙂

Asi 100m od nás si dvě paní vybalily restauraci, gril a připravovaly tam
čerstvé ryby a další dobroty z moře na dřevěném uhlí. Ceny měly přijatelné, a tak jsme poprvé v životě večeřeli přímo na pláži… Romantika, no… 🙂

Zpátky do města to byl trošku adrenalin. Už byla úplná tma a naše zapůjčené bicykly byly prosty všeho bezpečnostního vybavení – měly jen zvonek…Ale všechno dobře dopadlo, jen jsem odmítla na křižovatce odbočit doleva a projistotu to přešla pěšky…