Cesta do Hue byla pro mě utrpením. Do Haiphongu to ještě šlo, přesně na čas jsme vyrazili od kanceláře autobusové společnosti Hoang Long autobusem do přístavu na severu ostrova, pak křídlovou lodí na jižní okraj Haiphongu a pak to začlo. Čekalo se na bus, který nás vezme na autobusák do Haiphongu na sluníčku snad hodinu, pak s námi další hodinu kodrcal přes město. Na autobusáku nás teda usadili do klimatizované místnosti na tu chvíli a pak přiběhl řidič, že jako jedem do Hue. Celou tu cestu s námi cestovala nějaká španělská rodina s dvěma malýma dětma, 5 a 2 roky. Říkali, že takhle s batohama a kočárkem cestujou už 2 měsíce a jedou z Číny. Mají náš obdiv…Tak jsme se všichni přihnali k autobusu a chtěli nastoupit. Ale řidič že ne a že boty dolů! Vlezem tam a on to byl spací autobus! Napočítali jsme 36 postelí, jak z Harryho Pottera 🙂 Akorátže tam ten bus frčel podstatně rychleji, naše průměrná rychlost nepřekračovala 40 km/hod. Místa tam bylo tak možná pro tu pětiletou Španělku, 45 x 170 cm lehátko, ve dvou patrech nad sebou…Utrpení.. Ráno nám zastavil u nějaké hospody a začal cosi vykřikovat. Všichni Vietnamci vyskákali ven a my nic, že se nám jako nechce. On teda přidal na hlase, to už pochopil každý… A všichni vyčůrat a všichni zasednout ke stolu a sníst misku Pho. A všichni nasedaaaaat! V 10 jsme konečně dorazili do Hue. a hned si nás odchytl nějakej odvozce, že nás odveze za 100. Jenže my jsme protřelí cestovatelé! Na nás si jen tak někdo nepřijde! 😉 Řekli jsme „NE! V žádným případě, jedině za 80!“ A on zvesela, že jo. No, určitě jsme to přeplatili, ale máme dobrej pocit, že umíme smlouvat 🙂
Bydlíme v hotelu Four Seasons, heč! A na pokoji máme ještěrku, heč! A odpoledne přišla průtrž mračen a nateklo nám to balkónem do pokoje…Ale jinak hotel je pěknej, i když má možná tak nejvýš dvě hvězdičky. Je tu moc milý personál, než nám slečna zapsala pasy, donesli nám voňavé ručníky na osvěžení a misku ovoce a chvilku na to i snídani, i když bylo skoro 11. hod. a všichni jsou tu moc usměvaví a ochotní. Dokonce se snaží zapamatovat naše křestní jména.
(Kamil)
No já musím říct, že ta cesta byla pro mě hlavně zážitek. Asi ne tak děsný jako pro Jíťu 🙂 Do té postýlky jsem se nemohl vůbec vejít – připadal jsem si, jako bych spal v té lodičce na pouťových houpačkách…Taky to bylo z plechu a lehce potažené koženkou… celé ulepené od předcozích cestovatelů, všude se to natřásalo (v noci jsem málem 2x spadl z postele, jak to nadhazovalo) a vrzalo, ale jinak bomba 🙂 Jak praví klasik: „to jinde na světě nezažiješ“ (teda aspoň ne u nás). Nacpal jsem si do uší špunty (protože tady se troubí i v noci zhruba 3x za minutu), přes oči klapky, před usnutím jsem si našel asi 3-4 různě pokroucené pozice, které jsem v noci pravidelně střídal a docela jsem se i vyspal…. 😀
Odpoledne jsme si ještě udělali procházku po nejbližším okolí. Omylem jsme vlezli na stálou výstavu významného vietnamského výtvarníka Le Ba Dang(a) o kterém jsme sice neměli do teď tušení, ale nakonec se nám i některé jeho výplody líbily …:) No a prošli jsme si i místní trh, což je opět zážitek! Nááádhrná zelenina a ovoce, které vůbec neznám, děsivá řeznictví s porcovaným masem pochybného původu, ryby, krabi, chobotnice, hromady různých cetek do domácnosti a temná zákoutí, kam se odváží jen místní. Večer zakončujeme místním vínem Dang Dalat (strong edition) na pokoji.
Jmenuje se Kerry a bydlí u nás za obrazem 🙂
