Několik málo informací o Dalatu: Byl založen v roce 1893 Alexandrem Yersinem , s výstavbou se započalo v roce 1912. Nachází se ve výšce asi 1500 m.n.m. , je tu chladnější podnebí, a zřejmě proto sem jezdili odpočívat Francouzi od horkého podnebí Saigonu v době kolonialismu. Říkali jí Le Petit Paris (Malá Paříž). Dalat je obklopený borovými lesy a teplota tady se celoročně pohybuje mezi 15 a 25 °C. V posledních letech sem houfně míří zamilované páry z celého Vietnamu a my víme proč! Protože tu mají Údolí lásky! 🙂 A my jsme se tam dnes úplně náhodou zatoulali…Ale postupně.

Na sever od centra Dalatu se nachází aktivní chrám Van Hanh, kde mají obrovitánskou sochu sedícího Buddhy.

Měří 24 metrů a na sluníčku krásně září, je to fakt podívaná. A ty panorámata z kopce dolů!!! A opět jsme mnichy přistihli při obědě. Odtud jsme jeli nazdařbůh směrem na sever, že se projedem jen tak po okolí Dalatu. Ale co to? Stánky, autobusy, motorky, velká oplocená zahrada…Že by…Ano, Údolí lásky!!!

(Kamil…) Po založení města sem začali jezdit Francouzi na romantické schůzky v hezkém borovém háji kolem řeky. V posledních letech se ale z toho stala pouťová atrakce se srdíčky, umělými potůčky, sochami andílků a plastovými motýly na louce. Dokonce i tu řeku přehradili, aby na umělém jezeře mohli jezdit na šlapacích labutích!

No nic, rozhodli jsme se jim tu krásu trochu znesvětit pořádnou dávkou cynismu…:-) (…Kamil)

Údolí lásky nás po hodince a půl nějak zmohlo, a tak jsme se přesunuli do klimatizovaného muzea Lam Dong. Zrovna otvírali po polední přestávce a hodnou chvíli jsme tam byli úplně sami. Expozice byly moc zajímavé – z velké části byly věnovány etnickým menšinám žijícím v této provincii – K´ho, Chill a Ma.

No a samozřejmě o podpoře Komunistické strany Vietnamu vůči těmto minoritám…Ve stejné zahradě jako je muzeum, je i sídlo císařovny, manželky Bao Daie. Její rodina sem jezdila o prázdninách, takže tu trávila asi i dost času, když byla malá. Pak jsme ještě koukli do ukázkového domu minorit Ma a Kha. V jednom domku byl i pan průvodce a ač neuměl ani slovo anglicky, krásně nám všechno ukázal. Bezva! Škoda, že sem nikdo z návštěvníků nechodí, všichni zůstávají v domě císařovny a tam se nechávají fotit na trůně v císařském oblečení…V parku je i část pro děti, kde si můžou zahrát vietnamské národní hry. Taky jsme vyzkoušeli jednu – vezmete do ruky paličku a pak poslepu musíte dojít ke gongu a trefit se do něj. Super to bylo.

Pozdní oběd jsme dali v takové zapadlé uličce (doporučeno „Čechem ve Vietnamu“), kde nám předložili vynikající závitky v závitcích 🙂 Chá rang bap se to jmenovalo. Je to rodinný podnik, paní majitelka nám ochotně poradila, jak si máme závitky balit . Na rýžový papír se dá salát a bylinky, na to plátek okurky, na to nakyselo naloženou zeleninu a pak usmažený závitek s rýží a houbama. Celý se to zabalí a namáčí do arašídové omáčky.

A protože bylo skoro půl páté, nemělo cenu se nikam dál vydávat, jednak se blížil západ slunce a jednak se před 17. hod. už všude v památkách zavírá. Tak jsme se aspoň zajeli mrknout na katolický kostel, který ale ani trochu katolicky nevypadal. Byl postavený v roce 1955 ve vietnamsko-čínském stylu a postavili ho katoličtí uprchlíci ze severu Vietnamu. Ale už bylo zavřeno…A tak jsme to otočili a jeli na hotel, že se dáme trochu do pořádku a vyrazíme na noční trh. Cestou jsme dali dvě výborný silný kafe podávaný se skleničkou horkého jasmínového čaje.

Večer na nočním trhu byl fajn, ta atmosféra, vůně, barvy, světla, příjemní, usmívající se lidé, vždycky ochotní poradit, pomoct. Rádi se druží, nikdy nespěchají, jsou v pohodě. Hodně a dlouho do noci pracují, každý den. Nějak jsme tu moc nezaznamenali rozdíl ve všedních a víkendových dnech. A zase jsme ochutnávali. Kamil zkusil trochu bizarní balut. To je vařené kachní vejce v 80% stadiu vývoje, taaaakže to znamená, že tam je žloutek, a taky malé kachňátko..:-) Já se držím u země, moje placky sypané čerstvým kokosem a čokoládou a polité kondez. mlíkem balutu nesahají ani po pomyslné kotníky. Ale ochutnala jsem to a musím říct, že to bylo moc dobrý, jen se člověk musí oprostit od všeho očekávání a předsudků.

Dnešní den jsme zakončili v restauraci dvěma Bia Saigon. Pivo se ve Vietnamu podává většinou v lahvi nechlazené s velkým kusem ledu ve sklenici a nejspíš ho tady pijou jen chlapi, protože společnost pánů u vedlejšího stolu se po chvíli začala otáčet směrem k nám a po očku nás sledovat. Anebo tady jen tak na pivo nikdo nechodí…Ohóó, to nás měli vidět v Hoi An! 8 piv během hodinky ( tady se pivo pije po třetinkách, lahváč má 450 ml).