Jedeme už skoro dvě hodiny a posunuli jsme od Hoi An tak 20 kilometrů, doufám, že chlapci za volantem (v průběhu cesty se střídají) trošku zrychlí, neb touto rychlostí tam dojedeme pozítří. Ale zrovinka se řidič snaží předjet cisternu z pravé strany, takže asi o adrenalin při cestě nebude nouze.  Plusem oproti minulému přesunu je, že řidič troubí pouze, pokud je to nevyhnutelně nutné. Ale, celkem vzato, se nám dnes cestuje zatím nejlíp,  každý cestující obdržel krom mikroteňáku na boty i balenou vodu, voňavou čistou deku a vlhčený ubrousek na ruce. Taky tu vznikl drobný problém,  a totiž,  že to někdo blbě spočítal a je víc lidi  než postelí.  Takže kluci musej ležet na matraci v uličce.  Díkybohu jsme nastupovali hned na začátku a mohli si v pohodě vybrat místa. Na lehátku dole se nám leží moc pěkně. Doufám,  že jsem to nezakřikla,  nademnou prej leží asi 150-ti kilová slečna… Cesta probíhá v poklidu,  jen styl jízdy je trochu zvláštní – řidič  jakoby se styděl přidat plyn.  Přidá a hned zas ubere,  přidá,  ubere.  Taknějak přískokama se řítíme 40 km/h na jih do Nha Trang,  tam bychom měli být časně ráno a pak pokračujeme do kopců provincie  Da Lat.

Je ráno, asi půl deváté a my ležíme v dalším autobuse, tentokrát z Nha Trang do Dalatu (dalších pět hodin to bude…:-( ) Noc v buse byla opět zážitek. Křižovatky ve městech jsme projížděli opatrně a pomalu, ale zásadně na červenou a cesta byla plná hrbolů, takže když jsme chvíli jeli po hladké silnici, byla jsem ve střehu, že se děje něco děsivýho.. Taky nás ráno při předjíždění vytlačil náklaďák ze silnice , tak jsem čekala, co bude. Náš řidič to vzal v klidu – rozjel se, ten náklaďák dojel a vytlačil ho taky. A vesele jsme pokračovali dál :-))) Při čekání na autobus do Dalatu se nám naskytla nevšední podívaná. Najednou se přihasilo asi 6 uniformovaných mužů. Zřejmě to byl Výbor pro průchodnost chodníků, protože jakmile je místní zahlídli, okamžitě začali stěhovat všechny stolečky, židličky a balíky vyčuhující na chodník, dovnitř. Členové Výboru se mračili a důležitě kývali hlavou. Jeden pak ještě zůstal na místě, aby dohlédl, jestli je všechno v pořádku a pak se teprve volným krokem vydal dohonit kolegy. Chtěla jsem si je vyfotit, ale Kamil říkal, že by asi neměli pochopení…

Teď už projíždíme nádhernou krajinou plnou rýžových polí, cukrové třtiny a hor a do uší nám zní vietnamské budovatelské písně. Pan řidič si prozpěvuje a vládne tady pohoda…Do Dalatu je to už jen 90 km.